Photoopportunity / Photoopportunity
polyester, výstavní deska - 65 x 50 cm, 2005
polyester, expositional board - 65 x 50 cm, 2005
Photooportunity - v doslovném překladu "fotopříležitost", ideální moment pořídit fotografii, skvělá věc pro hledáček fotoaparátu...
Přemýšlím nad tím, jak vnímám sama sebe...vizuálně. Vlastně jsem to ještě nikdy nezkoumala tak nějak komplexně, jediné, co sbírám jsou samostatné momenty, kdy někdo vytáhne fotoaparát, nebo kameru a já se snažím utéct...Někdy a možná i často se to vůbec nepodaří a mě pak nezbývá jiná možnost, než se vidět...Z toho všeho vyplývá, že se vizuálně ani vnímat nechci a k životu to nepotřebuji. Ráno mi stačí pohled do zrcadla - zepředu , z boku, co mám na sobě, ladí, neladí . Zrcadlo, podivný v podstatě jednoduchý vynález, který mi ukazuje dennodenně něco, co nikdo kolem mě nevidí.
Když si to srovnám v hlavě, zjišťuji, že to, co ve mně vzbuzuje pocit, že bych měla před hledáčkem jakéhokoliv přístroje utíkat, je samotná realita mého vizuálního zjevu a stranově převrácená iluze v zrcadle - krapet přikrášlená zadržením dechu, kterou přirozeně očekávám .
Myslím, že jsem nebezpečí reality cítila už jako dítě. Kdykoliv byla příležitost mít fotografii malé inteligentní slečny, vznikla fotografie rozjíveného dítěte s divnou grimasou na obličeji. Tak to trvalo až do doby, kdy jsem si začala uvědomovat, jak asi čočky aparátu trpí a postupně jsem téměř veškerou aktivitu před aparátem vyeliminovala. Přibližně od mých 16 let až do 20 mi fotodokumentace zcela schází...Dnes se pokouším o nemožné, mít alespoň pár fotografií pro své děti a vnoučata, kde vypadám v rámci možností přirozeně. I s tímto vědomím mám dost často potřebu tu správnou grimasu, ksicht či škleb na objektiv nastavit...
Tři masky, které jsem vytvořila jsou teatrálním symbolem mé vlastní přetvářky vůči mě samotné. Té přetvářky, kterou bych viděla raději, namísto mého reálného vzhledu a ponechala si tu sladkou iluzi...